Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Melodický metal s nějakou tou ženštinou v čele v podobě, ve které se v novém tisíciletí ustálil, již pár let stagnuje a nevypadá to, že by se něco mělo změnit. Mluvíme-li tedy o stylu, který rozjeli a do širšího povědomí vynesli především NIGHTWISH a jim podobná uskupení. Jenže právě jmenovaní nevědí kudy kam a jejich poslední album, „Endless Forms Most Beautiful“, bylo vysloveně jen do počtu. WITHIN TEMPTATION se zřejmě v diktátu Sharoniných mateřských pudů rozpouštějí v cukru. Rozptýlení a zajímavou alternativu přinesli AMARANTHE, ale ti poměrně záhy ztratili dech a loňská deska byla bída s nouzí.
A právě AMARANTHE italský kvintet TEMPERANCE připomíná nejvíce. Z prvotiny byla cítit až nezdravá inspirace švédskou partou, ale naštěstí pro aktuální desku si to již v hlavě trochu srovnali a svou hudbu, byť vyšperkovanou o všemožné elektronické efekty, postavili na pevných rockových základech a kytarových riffech. Chytavé melodie dodávají skladbám dostatečné charisma a chvílemi vyvolávají pocit, že máme co do činění spíš s elektro-NIGHTWISH. Celkově se pak drží někde mezi. Originální tihle Italové zrovna nejsou, ale zase si z obou přístupů dokázali vzít to lepší.
I přesto, že TEMPERANCE následují ve svém stylu AMARANTHE (včetně občasného chrapláku), s aktuální deskou jim (především jejich poslednímu počinu) ukazují záda. Elektro-pop-metal v jejich podání si uchovává lehkost a zpěvnost. Na jednu stranu jsou si jednotlivé skladby dost podobné, na druhou si však udržují potřebný „drive“. Jedna za druhou jedou ve slušném tempu a přílišného zpomalení se nedočkáme, dokud to ze sebe kapela nevychrlí celé. Taková tvář této hudební mutaci sluší nejvíce. Je možné, že se svou elektronikou chvílemi přibližují ke hraně kýče, ale za situace, kdy pomalu každý musí mít na desce živý orchestr a bombastické aranže, jim to rád odpustím.
TEMPERANCE jsou hudebně nenáročná chiméra výše zmíněných kapel s kupodivu slušnými hlasivkami a povedenými písněmi. Na pár poslechů zaujmou, byť si nejsem úplně jist, jestli si zrovna na tuhle kapelu za pár let vzpomenu; spíš ne. Časem asi vystřízlivím, možná už po zveřejnění recenze, až mi místní smetánka vytmaví, co jsem to zas objevil za blbinu. Do té doby si ještě pár poslechů dám. Venku začalo jaro, hormony se po zimní letargii začínají bouřit, otravní nadržení kosi nenechají člověka vyspat a ženy konečně odhodily kožichy. Je to taková ideální doba na trochu kýčovitého italského metalu.
Italská odpověď na AMARANTHE. Není to originální, ale je to chytlavé a zábavné... alespoň na pár poslechů. Doporučuji ochutnat, ale pozor na předávkování!
1. Oblivion
2. Amber & Fire
3. Save Me
4. Stay
5. Mr. White
6. Here & Now
7. Omega Point
8. Me Myself & I
9. Side By Side
10. Goodbye
11. Burning
12. Get A Life
13. Limitless
Diskografie
Limitless (2015) Temperance (2014)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2015 Vydavatel: Scarlet Records Stopáž: 55:54
Produkce: Giulio Capone, Marco Pastorino Studio: Domination Studio
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.